Druhy a typy bytů z hlediska velikosti bytu

Velikosti bytů se uvádí dvěma různými způsoby. Počítá se podlahová plocha bytu v metrech čtverečních, nebo se uvádí počet místností.  Kuchyň, koupelna, záchod a chodba se jako místnosti nepočítají, naopak ložnice, obývací pokoj, pracovna a ostatní obyvatelné místnosti ano. Podkroví musí splňovat určitá kritéria, aby se jako místnosti započítávaly. Byty ve staré zástavbě mají obvykle vyšší místnosti, vysoká okna a tlusté stěny a na podlaze parkety.


Garsoniéra - malý byt tvořený zpravidla jednou obytnou místností s příslušenstvím


1+0 - 1 místnost + sociální zařízení (bez kuchyně ani kuchyňského koutu) (garsonka - garsonka)
1+kk - 1 místnost, ve které je kuchyňský kout (garsonka - garsonka)
1+1 - 1 místnost + kuchyň oddělená zdí
2+kk - 2 místnosti, z nichž v jedné je kuchyňský kout
2+1 - 2 místnosti + kuchyň oddělená zdí
3+kk, 3+1, 4+kk ... (dle předcházejících)


Druhy a typy bytů z hlediska vlastnictví

Byt je druhem nemovitosti. Z hlediska veřejného práva je bytem podle § 2 písm. b) zákona o vlastnictví bytů místnost nebo soubor místností, které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určené k bydlení. Podle § 2 písm. h) zákona o vlastnictví bytů je jednotkou byt nebo nebytový prostor nebo rozestavěný byt nebo rozestavěný nebytový prostor jako vymezená část domu. Vlastník může svůj byt užívat pro svou vlastní potřebu, nebo s ním nakládat, např. jej pronajmout. Je-li vlastníkem právnická osoba, např. družstvo, obvykle jej pronajímá. Vlastnictví se zapisuje do katastru nemovitostí.


Za dob komunismu mohly být byty od roku 1966 v tzv. "osobním" vlastnictví, což bylo podle marxismu-leninismu vlastnictví jiných věcí než výrobních prostředků. Byty se tak dostaly do stejného režimu jako rodinné domky, na rozdíl od bytových domů, které byly v "socialistickém" nebo "soukromém" (v marxistickém smyslu slova) vlastnictví. V domě s nejméně pěti jednotkami, z nichž alespoň tři jsou ve vlastnictví tří různých vlastníků, vzniká povinně ze zákona společenství vlastníků jednotek. Dnes existují pouze družstva nájemců, kdy vlastníkem bytů (celého domu, ve kterém se byty nacházejí) je bytové družstvo. Členové družstva mají na základě stanov právo nájmu k bytu.


V ČR v tedy dnes dnešní době rozlišujeme tři základní kategorie bytů, a to v závislosti na osobě jejich vlastníka, jde tedy o družstevní byty, byty nájemní a byty přímo vlastněné „byty v osobním vlastnictví“.Byty náležející do každé kategorie mají z hlediska jejich užívání a nakládání s nimi zcela odlišný právní režim. Převládající formou bytového vlastnictví se postupně stává přímé vlastnictví bytové jednotky. Bytem v osobním vlastnictví se tedy hovorově označují byty, které patří přímo konkrétní fyzické osobě, jež je obvykle jejich obyvatelem. Tím se odlišují od tzv. bytů družstevních, tj. bytů ve vlastnictví bytových družstev (kde členové družstva jsou nájemci). Právní povaha tzv. bytů v osobním vlastnictví je obdobná jako povaha jiných nemovitostí, tedy pozemků či domů. Každý takový byt (tzv. bytová jednotka) musí být zapsán v katastru nemovitostí a může být samostatně převáděn jeho vlastníkem shodným způsobem, jak je tomu u jiných nemovitostí (domů, pozemků) Naproti tomu byty v tzv. družstevním vlastnictví jsou, jak již zmíněno výše, byty, jejichž vlastníkem (resp. vlastníkem domu, v němž je byt umístěn) je bytové družstvo, přičemž členové tohoto družstva mají na základě stanov družstva právo nájmu k některému z bytů. Družstevní bydlení má u nás velkou tradici a jeho kořeny lze hledat v socialistickém kolektivizování ekonomiky. Členové družstva proto nejsou vlastníky bytů – byty (resp. celý dům) vlastní družstvo. Členové družstva mají však natolik intenzivní právo dispozice s příslušným bytem, že se z faktického hlediska velmi blíží přímému vlastnictví. Navíc mají členové družstva pochopitelně možnost prostřednictvím svého členství v družstvu ovlivňovat fungování tohoto družstva, a proto je jejich právní i faktický vliv na nakládání s bytem podstatně vyšší, než je tomu u nájemních bytů.


Pokud obyvatel bytu není ani vlastníkem bytu, který obývá, ani není členem družstva, jde o byt nájemní. Nájemním bytem může být buď byt státní, obecní (v případě, že vlastníkem je stát či obec), ale může jím být i soukromého vlastníka (tedy ve vlastnictví fyzické či právnické osoby). Obyvatel bytu obývá byt na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřel s vlastníkem bytu nebo domu.